Gegoši na dalekém severu

Budíček zvoní už v šest hodin ráno, abychom vyrazili co nejdříve na vrchol. Po rychlém balení věcí a snídani popojíždíme až k chatě Spiterstulen, Burák jde zaplatit za použití cesty (50NOK) a chvilku po sedmé nastupujeme do stěny.

Výstup patří rozhodně mezi ty nejtěží, snad jen Himalajské vrcholky mají podobnou obtížnost. Také z tohoto důvodu vylezou na vrchol Galdhøpingen každoročně tisíce lidí a někteří z nich to zvládnou i v teniskách. Proto tedy vyrážíme brzy ráno a cestou nahoru potkáváme pouze jednoho vracejícího se borce.

Cesta od chaty Spiterstulen trvá zhruba 4 hodiny nahoru s převýšením 1400m, dolů pak hodiny 2. Po cestě nějsou žádná technická místa, stačí jenom šlapat. Druhá polovina vede povětšinou ve sněhu, takže nás to v tom vedru aspoň trochu chladí odspodu. Krátce po jedenácté hodině jsme opravdu na vrcholu, fotíme kolem dokola, obědváme a kocháme se. Jsme tu sami, takže je všude nádherný klid. Po chvilce dorazí správce chaty, tak tam vysíláme Libušku pro pivko (bohužel nevede, jen kafe).

Buráci volí pro cestu zpět sestup po ledovci směrem na Juvasshytta a poté traverz k Spiterstulen, my se s Jančou vracíme stejnou cestou. Cestou dolů potkáváme první turisty a na ledovci vidíme několik dlouhých štrůdlů s turisty, kteří jdou od Juvasshytta. Na této cestě chodí většinou horští vůdci, kteří si na sebe navážou kolem 50 teniskářů. Přístup od chaty Juvasshytta je totiž výrazně kratší než ze Spiterstulen.

Cestou dolů potkáváme už hodně lidí, mezi nimi také výpravu z Čech, jejíž někteří členové jdoucí na chvostu nevypadají, že by měli dobýt vrchol. Ani udýchaný a zpocený borec, kterému jsem na dotaz oznámil, že to má nahoru ještě asi 2-3 hodinky (reálně při jeho tempu tak 4) mi neveřil ("Are you kidding?!"). Hodně lidí mělo sebou jednu půllitrovou lahev, což v tom vedru nemohlo moc dlouho stačit. Cesta dolů je parádní, některé úseky se po sněhu dají výborně sjíždět.

Buráci si cestou dolů popovídali s horským vůdcem na téma vázání dvojice na ledovci (blbost), překonali dravou řeku a dorazili chvilku po nás pěkně připeklí.

U chaty jsme nabrali pouze vodu a popojeli o kousek níž a provedli koupel v potoce. Pozdní oběd (a brzkou večeři) jsme ukuchtili na půl cesty k jezeru Gjende. Místo (travnatý plácek hned vedle odpočívadla) bylo trochu rušnější, ale nakonec jsme zůstali i přes noc. Večer jsme poměrně rychle stáhli zbytek slivovice a došlo i na poslední petanque (děvčata vítězí 14:12 a korigují celkově na 5:2 pro chlapce).